Osa! A kruci! Vždycky jsem k ní měl takový respekt, byla připravená v rohu tělocvičny pro ty největší dříče. A já nikdy ani nepomyslel, že si spolu budeme tak nějak blízcí. No vidíš! Přišlo to. 
Ale měl bych začít jaksi od začátku.
Krátkými reporty našich studentů vám chceme přiblížit život v Local Gym. Tělocvična je nabitá nejen energií, silou a tahem na výkon, ale i citlivým a osobním přístupem profesionálních trenérů k potřebám jednotlivce, co se chce jednoduše udržovat ve formě. Přesvědčit se o tom můžete třeba i tady, na místě, kam přispívají sami cvičenci svými autentickými prožitky z tréninků, posuny ve výkonu, ale i neúspěchy, které jsou logickou součástí, ale kterými se nenechají odradit.
Nejdřív asi pohled trochu do historie. Do Local Gymu jsem začal chodit proto, abych konečně jednou provždy zatočil se svou vrozenou leností a začal se trochu správně hýbat. (To byla taková malá sebereflexe.) A když jsem se konečně rozhoupal a cvičil, najednou jsem byl o něco veselejší. Nějak ze mě spadla nervozita a všechny věci najednou dělám tak trochu přirozeněji. Možná i nad tím víc přemýšlím, kdo ví? Víc poslouchám svoje tělo. Jo, to bude důležitý.
První, co mě při vyslovení toho pojmu napadlo, je ta naše mladá generace. Nebo bych měl říci regenerace? Oni totiž opravdu umí hezky odpočívat. A ten nudný pohyb ať si klidně za ně dělá někdo jiný 🙂
Nedávno jsem něco napsal o motivaci. Teď se k tomu vracím. Zapomněl jsem totiž, co je pro mě osobně ta pravá motivace a proč chodím cvičit. Nepřišel bych na to sám, ale přísahám, bylo to tam někde uvnitř mě. Jen jsem potřeboval ten potřebný impuls, abych to všechno pochopil. Jo, už mi to konečně dává smysl.
Usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého konkrétního cíle. Vlastně tak uspokojujeme své potřeby. A máme radost, jsme veselí a vnímáme ten sladký pocit vítězství, co dřív nebo později vyšumí...
Bicepsy - u nich to začíná, když se někdo rozhodne začít cvičit. Tak malý a tak móóóc důležitý. Aspoň pro chlapy (některý). Jen tak se pozná pořádnej alfasamec, když má hustě narvaný bicepsy. Jo a pro pořádek se jim taky říká dvojhlavý sval pažní. Pro kulturisty je to modla 🙂 Protože prý je to to první, co každého zaujme. To je divný, já se například dívám nejdřív do očí...
A máme tu zase Nový rok. Pro většinu tu pravou chvíli na odvážná přání a zásadní rozhodnutí typu co musím zvládnout, kolik toho procestovat, naučit se, zhubnout nebo i přibrat, začít se sebou něco dělat. Jen to ale nepřehnat, je na to celý rok! Je třeba na to jít s námořnickou rozvahou jako děda Lebeda :). A to pak možná ani nezačnu nikdy!
A už je to zase tady! Co jako? No přece vánoce. Jako malý kluk jsem se na ně vždycky moc těšil a byl netrpělivý, co pod tím stromečkem dostanu. Ale teď je to tak trochu opačně. Není to tím, že bych byl nějak velký, jsem pořád malý kluk, jen mi tak nějak víc vadí ten shon a nervozita kolem tak krátké chvilky u stromku. Když chci teď někomu něco dát a udělat mu radost, nečekám na vánoce. A teď už dost, obrátím list. Chtěl jsem napsat o něčem jiném.
Slyším to všude. V práci, ve sdělovacích prostředcích, lidi kolem jsou toho plní a šuškají si to. Máme to tak nějak zavrtaný pod kůží. Nejhorší je, že se tak nějak stále s něčím a někým poměřujeme. Kolik jsem toho udělal, nadřepoval, natahal, napsal a nakoupil..
