Nedávno jsem něco napsal o motivaci. Teď se k tomu vracím. Zapomněl jsem totiž, co je pro mě osobně ta pravá motivace a proč chodím cvičit. Nepřišel bych na to sám, ale přísahám, bylo to tam někde uvnitř mě. Jen jsem potřeboval ten potřebný impuls, abych to všechno pochopil. Jo, už mi to konečně dává smysl.
Krátkými reporty našich studentů vám chceme přiblížit život v Local Gym. Tělocvična je nabitá nejen energií, silou a tahem na výkon, ale i citlivým a osobním přístupem profesionálních trenérů k potřebám jednotlivce, co se chce jednoduše udržovat ve formě. Přesvědčit se o tom můžete třeba i tady, na místě, kam přispívají sami cvičenci svými autentickými prožitky z tréninků, posuny ve výkonu, ale i neúspěchy, které jsou logickou součástí, ale kterými se nenechají odradit.
Usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého konkrétního cíle. Vlastně tak uspokojujeme své potřeby. A máme radost, jsme veselí a vnímáme ten sladký pocit vítězství, co dřív nebo později vyšumí...
Bicepsy - u nich to začíná, když se někdo rozhodne začít cvičit. Tak malý a tak móóóc důležitý. Aspoň pro chlapy (některý). Jen tak se pozná pořádnej alfasamec, když má hustě narvaný bicepsy. Jo a pro pořádek se jim taky říká dvojhlavý sval pažní. Pro kulturisty je to modla 🙂 Protože prý je to to první, co každého zaujme. To je divný, já se například dívám nejdřív do očí...
A máme tu zase Nový rok. Pro většinu tu pravou chvíli na odvážná přání a zásadní rozhodnutí typu co musím zvládnout, kolik toho procestovat, naučit se, zhubnout nebo i přibrat, začít se sebou něco dělat. Jen to ale nepřehnat, je na to celý rok! Je třeba na to jít s námořnickou rozvahou jako děda Lebeda :). A to pak možná ani nezačnu nikdy!
A už je to zase tady! Co jako? No přece vánoce. Jako malý kluk jsem se na ně vždycky moc těšil a byl netrpělivý, co pod tím stromečkem dostanu. Ale teď je to tak trochu opačně. Není to tím, že bych byl nějak velký, jsem pořád malý kluk, jen mi tak nějak víc vadí ten shon a nervozita kolem tak krátké chvilky u stromku. Když chci teď někomu něco dát a udělat mu radost, nečekám na vánoce. A teď už dost, obrátím list. Chtěl jsem napsat o něčem jiném.
Slyším to všude. V práci, ve sdělovacích prostředcích, lidi kolem jsou toho plní a šuškají si to. Máme to tak nějak zavrtaný pod kůží. Nejhorší je, že se tak nějak stále s něčím a někým poměřujeme. Kolik jsem toho udělal, nadřepoval, natahal, napsal a nakoupil..
Jdu po ulici a koukám na lidi, jak se různě při chůzi kroutí, hrbí, neumí stát rovně. Těla mají jak gumoví medvídci Haribo. Pak ale něco zvednou, nebo chtějí odnést a lup! Už je bolí záda. A aby taky néé.
To Vám byla bolest! Při úterním cvičení Animal flow (v doslovném překladu Animáčci 🙂 jsem to se cvičením přehnal a takhle se mi to vrátilo. Ono se sice říká "Co bolí, to roste", ale tady jsem splnil jen první bod.
Před nějakou dobou mě zastavilo zranění krku. Stoplo moji cestu za „ideálem“ na téměř dva roky. Když na to koukám s odstupem času, je jasné, že nepřišlo zčistajasna. Sem tam něco zatáhlo nebo píchlo v rameni nebo v zádech. Ráno jsem si u snídaně promačkávala trapézy, aby tolik nebolely. Během dopoledne jsem vše rozhýbala, abych večer padala únavou. Normálka, ne? Klasická únava matky na mateřský. Má to tak každá a každá to zvládá, tak já taky.
