19.10.2022
Takhle. Každý máme své bolístky a vždycky si najdeme chvilku si na ně postěžovat, utěšit se, že je to tak správně. Vlastně je pěkně hýčkáme a přiživujeme, aby nám hezky rostly a sílily. Nejlepší je s někým se potkat a svou bolest s ním sdílet a chválit, až pak cítíme i to, co bolí toho druhého.
I mě to trvalo delší dobu, než jsem se z této osvědčené receptury vymanil a začal něco se sebou dělat. A při cvičení, které vždycky tak nějak bolí, jsem zjistil, že bolest je přítel, jak říká Petr. Ale jen tehdy, kdy mě zastaví ve chvíli, kdy bych chtěl něco honem honem zlomit a ono to nejde. Zastaví mě, abych si nezpůsobil zranění, které mě pak zastaví na delší dobu.
A tak cvičím, morduju se a snažím a na konci cvičení mě všechno bolí. Ale vlastně tak trochu jinak, hezky, je mi fajn. Mám z toho radost a jdu do toho znovu. A pak, když tady vidím všechny ty fajn lidičky, co sem přijdou bez rozdílu věku a váhy a plní odvahy a elánu ty svoje bolístky spolu tady zdolávají, je to fajn.
Skvělé je i to, že Petr s každým z nás pracuje individuálně o to víc to cvičení baví. No, nejsme tu sice žádní fitness bárbíni a své tělesné schránky si formujeme jen kvůli tomu, abychom se do co nejvyššího věku mohli normálně pohybovat. Takže nakonec bolest je opravdu přítel. I když za mě, já se raději kamarádím s někým jiným.
Chci začít!
